To, co jsem potřebovala zformulovat, se už loni přesunulo primárně do písniček. Trvá mi sice daleko dýl dát jim jakýs-takýs tvar a s tím, co zvládnu a (ne)umím, ani zdaleka nejsou tak pevný a pestrý jako psaní, ale mívám u jejich vymýšlení a nahrávání stejně příjemně přirozenej pocit bezčasí a zenu, jako jsem kdysi mívala u nočního kreslení. Vnímám to jako dobrou vývojovou větev, která mě mimo jiné naučila nekrčit se před vlastním hlasem plus nestydět se za to, co zrovna cítím.
A to se prostě hodí.
Jsi jako já pořád na Spotify? Néé? Jóó? Tak ti nabízím playlist složený z toho, co je pro mě krása. Občas se stane, že něco z toho je krása i pro druhý, a to pak může nastat sdílený nadšení alias situace ideál.
Mám radost, že můžu psát do časopisu, kterej mi dává smysl, že s Doubravánkem zase začneme zpívat a že si pořád najdu čas na běhání aka čističku hlav aka inspiraci.
Nemám radost, že v reálným životě pořád neumím mluvit o důležitých věcech. Progres na dohled není.