Už skoro půlka prázdnin. 49. festival v Karlových Varech se zdá být pravěk.
Bývá to vždycky tak trochu jiný svět, kde jedinou jistotou jsou halušky před Thermalem. Letos spaní po deseti letech nahoře na kopci v intru, škoda, že Irena nakonec nemohla dorazit. První monumentální večer s M + E a Dírou u Hanušovic a jízdou v limuzíně (!) na afterparty do Bokovky, tam spousta vína a slavných režisérů a hereček, dokážu si představit, že být tu jako taková herečka nebo režisér, nejdu za celé dny ani na jeden film, natož na jedenáct; jsem důsledná divačka, ovšem bez akreditace od Ireny by to nešlo. Milý setkání s Petrem, Hankou a jejich chlapečkem, procházka na Rónu, večer s Koto v promítací kabině, vlastně docela hezký tři dny.
V pátek jsem už ale radostně mířila údolím na chalupu, cesta z Varů do Hutě je jedna z nejhezčích, spousta vzpomínek a sentimentu pod kontrolou. Na chatě je krásně, i když nerostou houby; např. i proto, že borůveek je spousta, svítí slunce, je tu božskej nehostinnej klid, dá se koupat, opakuju se ráda. Adam mi pomohl nařezat starý plaňky, konec topení klacíkama (!!!, nesnášim) a dostal za to puding z borůvek. Borůvky barví prsty a podrážky a komáři strašně štípají i přes dlouhý rukávy.
Pokaždý s sebou táhnu krabici věcí k nahrávání, že už bych si konečně udělala pořádný domácí verze, zkusila se ozvat B. a uzavřela tuhle roční kapitolu, ale pokaždý spíš celý den dělám něco okolo domu a večer už mám energii maximálně jen tak něco trochu předělat anebo si kreslit. Jsou to čtyři písničky + dva soundtracky, co by se mi líbily mít pořádně jako deník nový doby, sama jsem zvědavá, jestli se k tomu dostrkám, jestli se přestanu stydět/bát. Vždyť proč a není čemu, jak zpívají MK na jejich krásný nový desce, co vyjde v září.
Trochu v mlze a velkým dusnu mám i minulý víkend v Ostravě. Viděla jsem krásný koncerty Cheta Fakera, Darkside, Johna Granta, Palerma, Kolowratu (i The National) se mi líbili, potkala pár kamarádů a byla na procházce po starých Vítkovicích – městem, kde každá ulice končí továrnou, potrubím, stožárem (kdysi jsme tam byly s Pejzi, škoda, že se mi nepodařilo najít stejná místa), cesta nočním vlakem byla i s místenkou brutální a na Hlaváku mě to vyplivlo jako pitomou olepenou žvejkačku ve čtyři ráno. Noční tramvaj jako na zavolanou přímo do postele.
I overanalyze and overthink, jednoznačně. Dokonce si to vyžádalo další návštěvu u Petra. Povzbudil mě jako na fotbale, ale další cestu si musím vybrat sama. Rok bizarního poznávání a instantního sdílení na rovnoběžkách posazených nedaleko od sebe, neuděláš nic, dokud osmnáctka nezahne na Malostranskou a tam si aspoň z okýnka nezamáváte.
Příští zastávka – Rijeka a týden u moře.
Film Chlapectví je strašně pěknej. Hraje tam mimo jiné tahle krásná Wilco písnička.
http://www.youtube.com/watch?v=KkIgSMOJeOs