Od půlnoci do dvou

Tenhle post se skloňuje podle vzoru the best things come from nowhere.

Už několik dní marně dumám, jak nejlíp (a jestli vůbec) zaznamenat to, co se mi poslední měsíc děje. Na konci července jsem si tak trochu stěžovala na hluchý a němý odobí bez inspirace. Ale stačilo chvíli netahat za nitky, nic si nemyslet, o nic nestát a přišlo pár vzkazů a všechno se otočilo.

Jasně. Stejně to nakonec dopadne tak, že ze srpna 2013 mi kromě fotek z bezva výletu do Budapešti/Szigetu a taky na Sněžku zbydou jenom ty tři písničky, účet na soundcloudu,  nejlepší kamarád magic music box a nový čísla v mobilu, ale: je třeba připočítat ještě ten ohromnej a intenzivní proud inspirací a radosti z vymýšlení, z toho, že nápady ke mně najednou přicházely tak, jako by celej život číhaly tadyhle za rohem. Z toho, že i léto v Praze může bejt vlasně docela skvělý.

Lesní běhání. Hodně různejch (hehe) filmů. Hrad. Náplavky. Kuráž od Báry. Šílená už-to-nikdy-neudělám zkušenost s kartářkou ve Strašnicích, vyvážená nemáš-co-ztratit vzkazem. Následovalo nic a pak několik nejvtipnějších mikrokonverzací letošní sezóny. Narychlo se v noci sejít a chodit tam a zpátky po tichejch ulicích a sedm kilometrů mluvit a poslouchat, takový věci v mým světě ještě existujou?

Pak se vrátit zpátky ke starým zlozvykům a nesnesitelnostem (který jen na chvilku provětralo offline houbaření/borůvky/whist v Huti). Jenomže co je to víkend oproti pěti pracovním dnům, vždyť 2:5 je poměr, kterej ani nejde pokrátit! I v tom nepříznivým zlomku ale zkusím zase na chvíli netahat za nitky, nic si nemyslet a o nic nestát; ostatně srpnový skóre je na mě už tak nečekaně vysoký, že žádný další body se mi teď do hlavy nevlezou. Teď je zase třeba upouštět.

Jako pokaždý, když si postavím něco, co má vratký základy.