Jasně, učíme se. Leccos jsou nervíky. Ale něco je taky patologie, obecnej churavej jev: neschopnost normální diskuse/argumentace, fanatismus na obě strany, plivání do tváře a odpovědi bez otázek. Tahle trojreakce pod článkem Luďka Staňka (o amatérské práci týmu KS – doporučuju přečíst), to je ono. Proč si (my, facebooková generace) uzurpujeme nárok na normálního prezidenta, když se sami k sobě chováme tak trochu jako idioti?
(A teď pozor, kde druhému nástupišti přijíždí osobní vlak Rozumbrada)
V žádný předvolební diskusi mě KS nijak extra nepřesvědčil (např. moje babička, který je 86, mohla vyletět z kůže, když zmínil tu věc s Benešem a Haagem; dneska mi zase hodinu vyprávěla o pekle, který dědova rodina jako jediná židovská rodina v německý vesnici v moravských Sudetech prožila) a ve druhým kole jsem ho volila jen proto, že jsem nechtěla, aby se prezidentem stal MZ. Rozumím ale tomu (a asi bych si sakra dala pozor na to, abych za to někomu nadávala), že Ostrava nebo Most neprahne po náruči slušnýho dědy poplety. Že Ostrava nebo Most chce na výplatní pásce vidět nízký daně, v televizi pověšený všechny bohatý/zloděje a ve vzduchu cejtit, že z Hradu táhne desítka po šichtě. Nás se slušnou prací, zázemím velkýho města a spoustou možností to většinou štve, nerozumíme a nechceme rozumět tomu, proč si někdo nechá lhát v přímým přenosu do ksichtu a proč sakra raději nevezme za pačesy tuhle knížeci šanci (i když, upřímně, pořád si to moc nedovedu představit). Pro většinu národa je to ale koukání za roh, za dva, a tak daleko prostě málokdo dohlídne. Štve mě to, ale taky to chápu; starý/utrápený/jednoduchý psy atd atd.
A tak to celý extempore spíš než jako trest vnímám jako pobídku o to víc na všem a taky na sobě makat. Víc o věcech mluvit, zajímat se, důsledněji a nehystericky na ně upozorňovat. Vést k tomu i děti. Prohra může muži mnoho dát, tyjo třeba loni bych o prohrách mohla vyprávět. Pořád doufám (thanks to pan Petr), že štěstí je uvnitř, všechno má svůj čas a že za pár let se věci pohnou. Anebo že nás MZ překvapí (jenomže – „Vyloučeno“, říkal dneska v rozhovoru pro Radiožurnál Karel Hvíždala).
Jinak mám ale od přelomu roku z ničeho nic dobrej pocit. Že to letos bude fajn. Nechodím na stránky, ze kterých by se mi mohlo svírat srdce – a ono se nesvírá. Zamakala jsem na několika věcech v práci – a ono to vyšlo. Teď jsem sice zase trochu v módu stand-by, ale snažím se pro sebe čas od času vymýšlet krapet těžší úkoly, což mě motivuje. Do toho přišla zpráva, že M + E čekaj třetí dítě a že konečně koupili byt. Mám za ně fakt radost, jestli je něco punk, tak jejich rychlej a plnej život se dvěma cvrčkama ve 2 + kk. Daří se mi vybíhat o víkendu do Šárky. Byla jsem na bezva běžkách na Gigantovce, sněhu na tři zimy, hory prázdný a skoro jsme dojeli na Sněžku.
Zase jsme se po dlouhý době viděly s Janou, dobře si popovídaly a k tomu se pobavily (vážně, je to super) u Nespoutanýho Djanga. Anna Karenina se mi taky líbila. Argo se mi taky docela líbilo. A Psí vojáci v Akropoli se mi taky líbili, i když to tedy bylo spíš melancholické líbení. Líbí se mi Skutečná událost Emila Hakla, moc se mi líbila knížka povídek Má veselá jitra od Ivana Klímy, kterou jsem si půjčila po vánoční schůzce od Piškota. Líbilo se mi víno s Luborem a Igorem v Míšeňský, líbilo se mi i dlouhý večer V Lese, ve Sladkovském a pak v nějakým pajzlu na Pavláku s K., jenomže to se mi líbí pokaždý. Moc tý přetrvávající blízkosti po letech mimoběžnýho života nerozumím, vlastně vůbec nevím, kde se bere. Ale je tam, líbí se mi, jak se vyvíjí, a líbí se mi, že s ní umíme pracovat. Hrozně mě ten večer povzbudil. Ve čtyři ráno jsem domů naposledy přijela naposledy….eh, ano, když jsem byla loni s K.
A teď, teď se těším na Apollo day & night, i když tedy nevím, jak to dám, vysvětlit devíti klukům, že zpívat o větru, otevřených oknech a příšeří tak, aby to nebyl kýč, může leda tak Karel Plíhal. Ale třeba si to kluci myslí taky.