„Děkuju. Ale na ty schody bychom se kdyžtak vešli oba.“
„Já vím.“
(„Vy mi chcete koukat na nohy, co?“)
(„Jo.“)
————
Ten refrén mi zní v hlavě od minulého týdne. Pořád dokola. Zjevil se tam z ničeho nic, od běhání někdy na podzim jsem si starý Umakart přeci nepouštěla. (Myslím, že to souvisí s tím, jak teď pořád dokola přemýšlím, koho zvolím v Apollu. Jsem samozřejmě šprtka, a tak to všechno znova a znova poslouchám, připodobňuju, rozkládám a zase skládám. Ale většinu těch jasnejch pocitů stejně nedokážu nijak rozumně popsat.)
No nic, pojďme dál, jak by řekl Ondřej A. Nemohla jsem si vzpomenout, k jaký písničce ten refrén patří. A tak jsem to dneska ráno vygooglovala. Čtyři slova, trocha napětí, ale přitom úplnej klid. To se mi fakt líbí.