Měla jsem v životě čtyři trika se jménem kapely. Jedno z nich, černý s bílým psem a nápisem Leitmotiv, bylo od Psích vojáků. Dal mi ho tehdy v polovině devadesátejch let brácha. Pak jsem, myslím k šestnáctinám, dostala od Ester kazetu Leitmotiv s přáním „ať víš, co máš na triku“.
Táhlo se to s náma. Koncerty na Deltě, citace, kazety, cédéčka, obdiv k někomu, koho jsme vůbec neznali, kdo nás štval, když se na koncertě, za kterej jsme zaplatitli, zase opil a z hraní nebylo nic, ale kdo pro nás měl přesto obrovský charisma. Písničky, k nimž mi po vzoru brutální lyriky vždycky nejvíc sedělo pojmenování brutální epika, všechny ty příběhy na pomezí reality a snu, recitovaný bez jakýhokoliv zaváhání, pochybnosti nebo snad snahy o cosi jako zalíbení se. Vždycky se mi líbilo, jak si je hraje hlavně pro sebe a pak až pro druhý. Samozřejmost, se kterou to lidi kolem mě (a já s nima) brala za svý, byla v kontextu dnešní doby fasicnující. Vydržela i přes pubertu; anebo možná právě pro ty tehdejší silný iniciační zážitky. Na jeden z posledních jeho koncertů, v lednu v Akropoli, jsem koukala jako na něco úplně mimo tenhle čas a prostor. Stará škola se vším všudy. Introvertní monolog, něco mezi terapií a bolestí. Nic se na tý síle nezměnilo, vůbec nic, snad jen, že už se nedojmu tolik jako dřív. (Proč jsem si ale už tehdy v lednu myslela, že s ním není něco v pořádku? Od mámy už na dobrý konce tolik nevěřím, možná.)
Když jsem se devatenáctýho června z Twitteru (!) dozvěděla, že umřel, normálně mi začaly týct slzy. Jako kdyby si člověk začal uvědomovat, že začíná odcházet to, co se ho bezprostředně týká.
Tohle byla první písnička, kterou jsem od PVO znala. Pouštěl si ji brácha a já jsem tehdy kus textu zapracovala do jakýsi rozjívený pubertální povídky.
Chce se mi spát hrával vždycky Marek nad ránem v týpku na táboře. Je to takovej řetízkovej kolotoč bez obsluhy, kolikrát jsem si poznamenala do deníčku. Pojď do průjezdu mi vždycky přišlo takový… rebelský. S Jéžou jsme se hádaly o text Russian mystic pop; jsem mladej, mám to taky spojený s jednou smutnou rodinnou epizodou. Kiliána Nedoryho jsem se vždycky trochu bála a Sbohem a řetěz, u toho jsem nikdy nerozuměla, jak to může hrát a zpívat dohromady.
Oběh piva víc než jasnej, teď to máš a teď to vidíš.
Je mi to fakt strašně líto.
———————————–
Levou rukou si podpírám hlavu a vidím, jak mi tepe krev v zápěstí.
Původně jsem chtěla psát o tom, jak ráda mám tyhle dny, kdy můžu ráno vyjít v šatech bez svetříku, večer se v nich vrátit a ještě si sednout na balkon, sedět do noci, koukat na kytky a něco pít. Jaro, teda vlastně už skoro léto, je moc hezký.
Taky jsem zase začala víc vařit a péct. Tohle jsou teď moje koláče sledovanosti tuku na břiše. Prej jak z nějakýho časáku.
