říká pozounista Takahaši ve čtvrt na pět ráno chytrý, ale ne moc hezký Mari v parku. Je prý dobrý řídit se tím v životě.
Taky bych to tak ráda dělala, minimálně s tou vodu mi to ale moc nejde.
Začetla jsem se konečně do Afterdark. Baví mě právě hlavně ta část o podivný Mari a jejích příbězích od sendviče z nonstopáče. Docela jsem i zvědavá, jak do dopadne, a možná si pak koupím i toho jednoho Murakamiho, co mi ještě chybí.
V sobotu jsem v Bontonlandu vyzvedla zamluvenýho Herbie Hancocka: River: The Joni Letters a zároveň si koupila I´m not There, soundrack k filmu o Dylanovi. Dávkuju si to postupně a hodně se mi to líbí. Vždycky jsem docela obdivovala lidi, co měli zmáknutý celý velký autory-vypravěče-staro/novo zákonní básníky – Dylana, Cohena, Younga nebo Waitse, dokázali z nich citovat, interpretovat je, zařadit každou písničku na desku a přidat rok vzniku. Na Dylanovi jsem byla, když mi bylo patnáct nebo kolik. Hrál v Pakulu, měl chřipku a zahrál jenom dvanáct písniček, pamatuju si to jako dnes. Hrozně se mračil a byl takovej unfriendly.
Teprve před dvouma rokama jsem si ho pořídila aspoň na dvoj CD, Essential Bob Dylan, to je taková ta alibistická řada pro mírně pokročilý uživatele. Všechny písničky z dvojcédé I´m Not There tedy v originále neznám, ale skoro u všech se mi ta interpretace líbí, je to vesměs tak pěkně energický a dá se v tom pěkně hledat a luštit, znova poslouchat a přehodnocovat. Tweedy a Simple Twist of Fate je samozřejmě vynikající, jak jnak, je to písnička přesně pro něj. Skvělí jsou i Calexico s trubkou, Mist a Markétka do toho jdou po hlavě a stoprocentně, tak, jak je teď všichni znaj´.
Večer "rozlučka na Slamníku s Pejzi a Adamem, jedou do Indie. Stůl obsypanej vtipnejma oddílovejma kamarádama, vždycky jsem ráda, že jsem s nima. Četli jsem si novej Javor a zmiňovala se tam první přípravka. Nezna, Zub a Jása jsou v oddíle už dvacet let, to je dost, zdá se mi. Mejch šestnáct je proti tomu nic.
Dneska bylo nádherně, obědvalo se na balkóně. V únoru na balkóně! Nálada si přivolala oddalovanou vástavu v Paláci Kinských. Relaistickej krajinář Wilhelm Riedel, narozen v Antonínově v Jizerkách. Výtečná výstava, krajiny 19. století mě ještě nikdy tolik nebavily. Zážitky z italskejch (prý povinnost pro všechny tehdejší malíře, aby poznali italský renesanční díla) a francouzskejch cest byly nesmírně sugestivní, hrozně se mi líbil Kapucínský klášter u Taorminy na Sicílii. Prý v tom obraze skloubil všechno, co se na svých cestách naučil. Kromě myšlenek na letní cesty jsem si domů přinesla i cosi z Promodu a Calzedonie. Rovnováha mezi tělem a duší je nutná, hehe.
V pátek Občan Havel. Masochistická touha vidět pomník Havlovi zaživa. Ale ničím mě to vlastně nepřekvapilo – snad jen tím, že je někdy i docela vtipnej. Nemám ho po tom dokumentu víc nerada ani víc ráda. Jen mám pocit, že lidem v cizině může Občan Havel říct asi tolik, jako když posloucháte nějaký interní hařkosladký vtipy nebo když se díváte na kamarádovy fotky z putování po Novým Zélandu.
Zítra jedu ráno na Homolku pro výsledky, na rengenu byla máma tentokrát v sobotu. Už nedokážu cejtit stupňovanej strach. Rozlil se mi do celýho těla. Rovnoměrně, do každý buňky, a vnímám ho teď jako každodenní mírnou únavu a otupělost. Vím, že zejtra mi na tý rentgenový recepci zase začne bušit srdce a budu mít úplně studený ruce. Až si ten papír přečtu – ať to dopadne jakkoliv – odpadne mi ze srdce jeden pytlík s pískem, protože nejhorší te všeho je čekání. Pytlík pěkně seberu a uložím ho do tašky, protože ho co nevidět budu zase potřebovat. A tak to je u nás pořád.
